Fantastický Jean Michel Jarre!

Pražská O2 Arena a každý nadšenec, který v ní seděl, zažili jedinečný a neopakovatelný koncert francouzského elektronického mága Jeana Michela Jarreho. Jaké to bylo? Čtěte report očima a ušima redakce!

Bylo to skvělé! Každý, kdo tam chtěl být a nebyl, o hodně přišel. Ale popořádku. Do O2 Areny jsme procházkou z Karlína dorazili kolem čtvrt na osm, rozkoukali se, kamže se to vlastně máme usadit a jak se tam dostat… přitom jsme se snažili pomaličku nasávat atmosféru prostředí… ta byla ale zatím suverénně přebita smradem z fastfoodů všude kolem :o)

Tohle je naše sedačka?

Najít místo, které je skutečně určeno pro náš zadek, nebylo skutečně tím nejjednodušším, jak se ukázalo. Když řeknete dítěti napočítej mi do deseti, tak začne 1,2,3,4 … a to je špatně, přátelé! Tady začínáme hezky na trojce a ta je pěkně na boku, abyste ji nemohli najít :o) ale tak zvládli jsme to, ikdyž si představuju tyhle věci srozumitelnější. Ne, nemehlo nejsem! Evidentně jsem nebyl jediný, kdo s tím měl problém, nakonec jsem i musel radit ostatním dezorientovaným.

Po celou dobu před začátkem show pobublával jako podkres atmosférický En attendant Cousteau, nekonečně plující pod hladinou oceánu, který Jarre vydal v roce 1990.

Někdy po čtvrt na devět, kdy se hala zdála konečně plná, se setmělo a prostor prořízli první ostré tóny a burácení, které vykouzlili Jarreho kolegové, kteří už byli pěkně na svých místech, každý u svých mašinek. Francis Rimbert, Dominique Perrier a Claude Samard tak vytvořili atmosféru pro příchod hlavního hrdiny večera.

A do úzkého proudu zařícího světla, se pěkně přes celou plochu pomalu směrem k hlavnímu pódiu rozběhla malá postavička. Tak tohle je on, tenhle štíhlý, svěží kluk s nadšeným výrazem ve tváři je 60letý Jean Michel Jarre, legenda, která posunula svět umění o kus dál. Celá hala tleskala. Dobrý večer, Praho!

Jarre se dostal k mikrofonu a za chvíli, když mohl začít mluvit, nám sdělil (spolu se svým nepříliš šikovným překladatelem), že tohle je jeho první tour, kde může hrát Oxygene, který se po svých 30 letech dočkal takového zpracování, v pro něm „intimním“ prostředí, naprosto live, bez použití jakéhokoliv počítače, pouze za pomoci dnes již muzejních analogových syntetizátorů, které jsou pro elektronickou scénu tím, čím jsou stradivárky pro vážnou hudbu. Vyjádřil svoje vzrušení s tím, že se s námi bude moci podělit o každou chybičku, která se jim při jejich vystoupení povede udělat.

A po krátkém zahřání těch „old ladies“, jak nazval Jarre všechny ty svoje mašinky, nastalo to, na co všichni čekali, Oxygene.

Ne, žádná přehnaná světla nebo efekty, žádné megalomanství typické pro Jarreho koncerty, jen lehké podsvětlení mašinek a jednoduchá projekce doprovázeli tu nádhernou pastvu pro uši. A bylo to opravdu live! Občas to někde ujelo, občas se z útrob syntetizátoru nevydraly přesně ty zvuky, které to asi měly být, občas se ozvalo nějaké to ťuknutí trošku z rytmu… a to tomu dodávalo to pravé kouzlo, nebylo to žádné nudné přehrávání, byl to skutečný Oxygene, jeden a jediný v tu chvíli, originální a neopakovatelný. Improvizace umělců byla neskutečná. Jarre prošel celý Oxygene, ale v tuhle chvíli si dost dobře nedovedu vybavit, v jakém pořadí, každopádně do jednotlivých částí byli vloženy další variace. „Oficiální“ konec jeho představení byl strhující a našlápnutý Oxygene XII. s nádhernou projekcí, kde byla planeta země svléknuta až do lidské lebky, letěla na nás obrovská vosa a dívali jsme se do očí vlka. Zcela patrný tu byl ekologický podtext Jarreho.

Potlesk byl nekonečný, dav se nahrnul odevšud přímo pod pódium a Jarre přidal po chvilce hned dva kousky, neznámý Oxygene XIII a po něm si zaimprovizoval jeho zřejmě nejznámější skladbu vůbec, světoznámou Oxygene IV. Ovace, které sklidil, byly obrovské a všem slíbil, že tu bude brzy zas.

Jarreho vystoupení bylo pro opravdové fajnšmekry, bylo k poslechu a docela chápu, že to nebylo pro některé zúčastněné, kteří čekali hlavně velikou show. Spousta z nás asi viděla a nechala se inspirovat záznamy koncertu z Egypta, kde Jarre hrál na oslavu nového tisíciletí snad pro milión lidí najednou včetně obrovských ohňostrojů a dalších efektů nebo z Dánska.

Bylo to ale skvělé, úžasný zážitek, který rozhodně stál za to a příští jeho koncert si rozhodně ujít nenechám. Každý, kdo tam byl ví o tom svoje!

A přesně takhle to vypadalo! Oxygen part XII. (z Barcelony)

Nakonec – nedá mi to si nezanadávat a nezmínit, že opravdu nechápu ty, kteří potřebují na takovém koncertu vyprávět a pokud možno co nejvíc nahlas svou ukrutně zajímavou historku o odpoledním nákupu kamarádovi a čekat, dokud je někdo neokřikne nebo lidi, pro které je největším zážitkem a potřebou při koncertu se nažrat hromadou fastfoodu a podobně. Zkrátka blbci jsou vždy a všude.